Tanambourrée 2019

Tanambourrée 2019 aneb Křehký svět

21. ročník otevřeného celostátního festivalu scénického tance

6. – 9. června, Varnsdorf

Čtvrtek 6. června 17.00 hodin Tanec v divadle

Zatímco venku krajinu spalovalo letní slunce, uvnitř městského divadla byl příjemný chládek, lehké přítmí a poklidná atmosféra. Ale v zákulisí to vřelo, divadlo praskalo ve švech, vrcholily přípravy na zahajovací představení festivalu, který právě vstoupil do nového dvacetiletí. Právě proto nebylo ani žádným překvapením, že hned v úvodu zahajovacího představení byla křtěna publikace Tanec v exteriéru, která to předchozí dvacetiletí poměrně podrobně reflektuje. Kmotřenci jí byli ti, bez kterých by festival nebyl – paní Jarmila Šenová a Mirka Soukupová, hlavní organizátorky a duše festivalu, pánové Martin Louka, který dal festivalu jméno a Milan Hrabal, který všechno to festivalové dění od počátku sledoval. Posledně jmenovaný je i autorem úvodní kapitoly křtěné publikace nazvané O Varnsdorfské kultuře – zejména taneční. Publikace mimo jiné dokumentuje, jak se z přehlídky oblastního významu velmi záhy stal festival, který je dnes „vlajkovou lodí“ tanečního hnutí scénického tance a to v republikovém významu. Je to právě prostředí festivalu, kde vznikají nové postupy umělecké výchovy a vzdělávání. Festivalu se daří naplňovat i základní očekávání místních – jednak je to bezesporu kvalitativní proměna tanečního oboru ZUŠ, jednak je to sice pozvolný, ale nárůst obecenstva z řad místních.

To, že se festival ve Varnsdorfu zabydlel, se podařilo i díky kontinuální podpoře ministerstva kultury ČR a krajského úřadu Ústeckého kraje, ale zejména díky zájmu města Varnsdorfu. Vrůstáme do nové doby, která na nás klade nové nároky. Nejnovější sociologické studie poukazují na skutečnost, že dnešním mladým lidem nestačí být vyzbrojen pouze soutěživostí, ale že je zapotřebí zejména kreativity, empatie a sociálního citu – tedy vlastností, které umění, a tedy i to taneční, v mladé osobnosti přirozeně vychovává. Toho je si zřetelně vědomo i vedení města, alespoň zájem a podpora tomu nasvědčují.

Organizátoři festivalu se po loňské zkušenosti vysokého nárůstu účastníků rozhodli, že je zapotřebí, aby byl program poněkud subtilnější – co do počtu účastníků, a tedy i počtu uvedených choreografií, tvůrčích dílen a veřejných výstupů z nich. A tak zahajovací taneční večer byl koláží 9 tanců z různých koutů naší země. Zahajovala taneční skupina ELLILO z Jindřichovic pod Smrkem, která zde byla úplným nováčkem. Jejich vystoupení nazvané Pouští v působivých scénických obrazech vykreslovalo atmosféru poutníků, kteří zmítáni větrem i suchem objevují na své cestě životadárnou oázu, kde se mohou osvěžit pramenitou vodou. Tanec byl i jakousi alegorií fází lidského života. Taneční a pohybové studio Magdaléna z Rychnova u Jablonce nad Nisou (TaPS Magdaléna) je naopak matadorem festivalu. Účastní se ho od roku 2001. V choreografii Nade mnou pode mnou modrá vykreslili pohybem, světlem a slovem na hudbu Erika Satieho a vlastních veršů atmosféru, kterou by dozajisté vykouzlil ve svých abstraktních malbách přední český malíř Jan Baleka. Taneční obor ZUŠ Bedřicha Smetany Plzeň vytvořil ve spolupráci Lenky Jíšové a dívek na hudbu Johna Adamse s využitím rekvizity pružných gumových pásů (thera band) taneční kompozici nazvanou Kam až můžeš. Rekvizita v rukou dívek, jako jevištní symbol hranice, neustále proměňovala svou roli – omezovala pohyb tanečnic do prostoru, vymezovala místo v prostoru, zamezovala pohybu samotnému. Kompozici, která udivila svou mladostí, expresivitou, přesvědčivostí výrazu i tanečním provedením a vykazovala tak veškeré znaky současné taneční tvorby – autenticitu, angažovanost a uvěřitelnost výpovědi. Druhým uvedeným dílem TaPS Magdaléna byla choreografie Marie Herbertové a dívek na hudbu Bohuslava Martinů nazvaná Květy, jež nikdo nespatří. Vybraná hudba, promyšlené světlo i barva kostýmu a zvolený pohybový materiál, to vše spolu utvářelo silný poetický jevištní obraz, malbu, která vznikala, stejně jako mistrovská japonská kaligrafie, přímo před očima diváků. A nezbylo, než sledovat se zatajeným dechem, co přinesou okamžiky příští. Svět v nás a okolo nás byla barevná a barvitá hudebně pohybová koláž Tanečního studia Dobřichovice, kterou, s podporou projekce, vytvořila Hana Tuháčková. Vše se zde podřídilo charakteru 11 drobných hudebních suit Luboše Sluky (Oblaka, Honička, Smutná, Tichá, Vážka, Samota, Veselá, Křídla, Zlost, Dávná vzpomínka, Padá listí) a vyjádřilo atmosféru, náladu, charakter. Jakoby dívky v bílém přetavily emocionální náboj slova do svého tance. Prostor dostaly i absolventské práce tanečnic, kde vše utvářely interpretky samy a pedagog přijal roli „mentora“. První takové dílko Kláry Bubeníkové a Alexandry Víchové z TaPS Magdaléna na hudbu Elements Lendsley Stirling nazvané Pod hladinou vzduchu neslo výrazné znaky vlastního vkladu, pohybové invence a osobitosti. Dívky vládly krásnou taneční technikou, zajímavě pracovaly s prostorem i vlastním tělem. Jen zvolené téma se na samotné hraně abstraktnosti občas vytrácelo… Druhé absolventské dílko uvedly dívky z tanečního oboru ZUŠ Františka Stupky Sušice na hudbu Imagine Dragons nazvané Džungle viděná i neviděná. Pohybem projevený osobitý názor osciloval u pozorného diváka minimálně na 3 hranách – džungle přírodní, džungle dnešní společnosti, džungle vlastní duše… záleželo jen na divákovi, po které lince příběhu se vydal. Pohybově i prostorově bohaté dílko mu to umožnilo. Domácí taneční obor ZUŠ Varnsdorf v choreografii Anny Denežkiny na hudbu Woodkid – Iron otevřel nesnadné téma – Boj. Dívky v černém vstoupily do světelného kužele, aby prostým tahem prstů vykreslily ve svých tvářích bojovné masky. Atmosféra byla připravena. Atak vůči sobě navzájem, vůči okolnímu světu, vůči sobě samým mohl začít. Téma korespondující s věkem, kdy se vymezujeme už z principu snad vůči všemu, bylo zpracováno velmi naturalisticky. A snad právě tady by se dalo být více úsporným a hledat pohybové principy, které by nesly sílu sdělení bez nutnosti fyzického ataku. Celý večer uzavřelo TaPS Magdaléna choreografií Ludmily Rellichové a dívek na hudbu Jana Jiráska Mariina cesta. S velikou pokorou k hudební předloze a velikou poetikou v pohybovém zpracování, s oporou v promyšleném světelném a kostýmovém provedení se nám v dívčí lehkosti, tanečnosti a citlivosti odehrávalo před očima silné biblické téma. Z jeviště až k divákovi do hlediště dolehla pospolitost skupiny, cit pro pohybový detail. Závěrečný okamžik, kdy zpěv ze záznamu přirozeně přešel do živého zpěvu na scéně, byl jen jakýmsi bonusem, kterého se divákovi dostalo k dokreslení tohoto silného tématu sounáležitosti, pospolitosti, sdílení (které v dnešním světě stále více chybí) v uceleném uměleckém jevištním tvaru.

Pátek 7. června 10.00 hodin Tanec v zahradě alias Tanec v ateliéru

Noční déšť smyl vedrem ulepenou krajinu a ta se nadechla svěžím ránem, do kterého nebylo snadné vstoupit suchou nohou. A tak pořadatelé vzali za vděk mokré variantě a Tanec v zahradě, který měl být tradičně v zahradě mateřské školy Na kopečku, operativně přesunuli do výtvarného ateliéru ZUŠ, kam přišlo překvapivě velké množství malých a mladých diváků z varnsdorfských MŠ a prvního stupně ZŠ, aby se potěšili v pátečním dopoledni tancem svých vrstevníků. Výtvarný ateliér praskal ve švech, přesto stačilo nepatrné gesto, a celé osazenstvo se rázem utišilo, aby bylo vzápětí vtaženo do jednoduché motivované pohybové fráze, která nabídla cestu k bližšímu pochopení následně viděného. Tanec v ateliéru mohl začít.

První vstup měli ti nejmladší. Varnsdorfské děti, které pracovaly pod vedením Petry Štefanové, zatančily na hudbu Enyi tanec nazvaný Sen. Každý někdy sníme, a je jedno zda s otevřenýma či zavřenýma očima. A tak se stalo pro všechny diváky srozumitelné kodifikovat dětskou pohybovou výpověď o jejich vlastním snu. Byl to jejich první veřejný výstup a tak po zaslouženém potlesku byly Elena Kutílková, Alena Malá, Zuzana Malá, Viktorie Minárová, Ella Müllerová, Evelína Rauch a Ema Zítková obdařeny uvítacím diplomem do tanečního světa. Následovalo vystoupení s názvem Cesta vody tanečního uskupení ELLILO Jindřichovice pod Smrkem. Na hudbu Mii Vlkové a Anety Daňkovské malí diváci viděli padat krůpěje deště, stékat praménky vody do malých potůčků, viděli vypařující se vodu, chladnoucí do roztodivných vzorů sněhových vloček, a znovu pohyb vody, tentokráte mohutnějších řek, říčních delt a v samém závěru poryvů vln mořských. Kostým, hudba i vhodná motivace dětí je přirozeně vedly jejich vyprávěním. Následně jsme na hudbu Ilji Hurníka pod vedením Ludmily Rellichové viděli nejmladší děti z TaPS Magdaléna ve skladbě I v dešti létá motýl. Skladba nás provedla uplakanou deštivou krajinou, kterou zabydleli krásní motýli, hašteřiví špačkové, luční koníci, žáby pod listy lopuchů… Velmi vhodně zvolené a naplněné téma bylo dětmi interpretováno s vnitřním zaujetím. Marie Herderová se staršími dívkami z TaPS Magdaléna se pustila do závažnějšího, dramatičtějšího tématu na hudbu Jana Jiráska jenž nazvala Vodo, vodičko, pověz. Kultivovaný dívčí projev razil cestu prostorem vznikajícímu příběhu a přitáhl pozornost dětských diváků sedících v bezprostřední blízkosti. Taneční studio Dobřichovice se prezentovalo čtyřdílnou hudebně taneční koláží na hudbu Jaroslava Krčka v choreografii Hany Tuháčkové s názvem Český rok. Hudebně taneční hry, jenž vycházely z tradic a zvyků našich předků, byly přetaveny do moderního tanečního tvaru díky citlivě vyvážené stylizaci v hudbě, pohybu i kostýmu. TaPS Magdaléna následovalo tanečním obrazem Cestou trnitou na hudbu Jana Jiráska v choreografii Magdalény Pupík Rellichové. Starší dívky, schopné již hlubšího výrazového ponoru, v taneční skice načrtly jeden z biblických příběhů ve srozumitelné a divákovi vstřícném jevištním tvaru. Tanec v ateliéru se blížil ke konci. Uzavřely jej nejstarší dívky TaPS Magdaléna choreografií Marie Herderové a dívek na hudbu Ivy Bittové nazvané Dřív než… Rozverné tóny hudby a „rozpustilá“ interpretace dívek připravily přirozený prostor pro tanec závěrečný, do kterého byly přizvány všechny, do té doby pouze přihlížející, děti. Tanec v ateliéru tak zakončil tanec všech zúčastněných.

Sobota 8. června 18.00 hodin Tanec v exteriéru

Tanec v exteriéru je dnes již tradičně očekávaná součást hlavního programu festivalu. Je vyústěním tvůrčích tanečních dílen, které se uskutečnily v pátečním odpoledni a sobotním dni. Osmero dílen, vedlo letos jedenáct lektorů z celé ČR. Z tohoto počtu byly tři dílny tzv. komplexní estetické, ve kterých se setkávali dva lektoři z různých uměleckých oblastí (pohyb-hudba, pohyb-divadlo, pohyb-výtvarno) tak, aby společně v tvůrčím procesu s dětmi zpracovali podtitul festivalu Křehký svět. Je zřejmé, že v uvedeném časovém horizontu (celková časová dotace každé dílny byla 8 hodin) nelze vytvořit hotové umělecké dílo. Úkolem lektorů bylo zejména, nabídnout účastníkům novou možnou tvůrčí cestu, kterou společně absolvovali tak, aby účastníci byli vtaženi do tvůrčího procesu a podíleli se aktivně na výsledném prezentovaném tvaru. Druhou výzvou pak bylo, umístit tuto prezentaci do exteriérů města Varnsdorfu. Podařilo se tak i letos vstoupit jak do upravených, tak také zanedbaných, či dokonce skrytých koutů města s úmyslem oživit genia loci daného místa a veřejnost na něj upozornit. S potěšením musím přiznat, že zvláště zanedbaných, či dokonce skrytých míst, za těch dvacet let v centru města viditelně ubylo.

Ještě než jsme se vydali do venkovních prostor, byl Tanec v exteriéru zahájen dvěma prezentacemi ve výtvarném ateliéru ZUŠ. Hana Tuháčková – pohyb (Dobřichovice) a Markéta Tejklová – výtvarno (Mořinka) vedly komplexní estetickou dílnu pohyb-výtvarno 13-14 letých dívek. Společně s dívkami výstup nazvaly Křehká rovnováha. Před očima se přítomným divákům odvíjel výtvarnými a pohybovými prostředky zpracovaný příběh ekologické rovnováhy/nerovnováhy. Ve druhé ukázce byly děti ve věku 8-10 let, které pracovaly v taneční dílně s Věrkou Pavúčkovou (Hodonín) a výstup nazvaly výstižně Překvapení, co mám v dlani. Dívky vedeny hudbou proměňovaly důmyslně dynamiku pohybové kompozice neustále se proměňující v prostoru se sepjatými dlaněmi. Teprve v závěru ukázky se ukázalo, že onou ochraňovanou křehkostí je vaječná skořápka, která tak snadno podlehne destrukci. Lektorka k tomu poznamenala pouze tolik, že většinu pohybových vazeb si tvořily dívky samostatně. Jejím úkolem bylo přinést téma, rekvizitu (vyfouklé vajíčko) a vést tvůrčí proces tak, aby dostal celistvý rámec. Po přesunu účastníků i diváků na nádvoří ZUŠ tento útulný prostor zabydlely dívky ve věku 8-10 let, které pracovaly v taneční dílně s Lenkou Jíšovou (Plzeň). Svou ukázku nazvaly výstižně Proměny křehkosti (chráněná území) a doprovázely se samy vlastním hlasem a kovovým melodickým nástrojem Nataraj. Poté nás čekala první delší trasa. Vydali jsme se do zahrady (dvora) Speciální školy. Vendula Burger – divadlo (Svídnice) a Radka Kulichová – pohyb (Brno) vedly společně komplexní estetickou dílnu pohyb-divadlo pro dívky ve věku 11-12 let. Výstup nazvaný Když něco ztrácíš, který vycházel z metody Jacques Lecoq a znakového jazyka, podpořen hudební koláží, přinesl v závěru divákům ústy účinkujících otázku: jakou píseň právě teď znázorňujeme na ticho? Po řadě pokusů a omylů byla divákům otázka rozkryta. Ukázka byla realizována znovu, tentokrát na hudební píseň Jana Wericha Hodné štěně. Výstup tak ještě umocnil již vnímanou přirozenou komediálnost a probudil upřímný smích diváků. Takto naladěni jsme se vydali za další ukázkou do městského parku. V taneční dílně Pavlíny Lipenské (Ústí nad Orlicí) pracovaly ty nejmladší – dívky ve věku 6-8 let. Součástí tvořivého procesu byla i autorská kolektivní báseň, kterou vytvořily, ale rozhodly se ji nezveřejnit i přesto, že je jako nit vedla celou jejich tvorbou i ukázkou nazvanou 5…1. Zde tedy uvádíme alespoň jejich motto: 1, 2, 3, 4, 5, dětem patří celý svět! Šestá ukázka, jako výstup z komplexní estetické dílny pohyb-hudba, kterou vedli Magdalena Pupík Rellichová – pohyb (Rychnov u Jbc.) a Petr Smetana – hudba (Varnsdorf), byla určena 11-12 letým účastníkům, a byla vetknuta mezi stromoví v parku naproti plaveckému bazénu. Hudební doprovod k pohybovému projevu nazvanému Tání si účastníci realizovali sami formou bohaté hudební škály dřevěných nástrojů a xylofonů. Petr Smetana jim přizvukoval na klarinet. Společně tak vytvořili bohatou krajinu imaginace, do které se divákům snadno vstupovalo. Poté jsme se přes park přemístili pod pozvolna stárnoucí budovu bývalé továrny, kam tanečnice z tvůrčí dílny 15⁺, vedené Marií Herderovou (Liberec), instalovaly svůj výstup nazvaný Rovnováha křehkosti. Už samotný kontrast strohé statické stavby podléhající zkáze času a mladých tanečnic kypících energií v pohybu, podpořené vhodně voleným hudebním doprovodem třívěté skladby sólové kytary, dal vyniknout zvolenému tématu – křehkosti rovnováhy. Nadto bylo téma rozvíjeno i samotnými tanečnicemi ve zvolených pohybových principech, díky kterým divákovi před očima vědomě vznikala a rozpadala se uskupení dívčích těl, jako alegorie staveb, chrámů, podléhajících zániku. Lehkost a přirozená vnímavost skupiny, s jakou bylo vše provedeno, přinesla údiv, jak lze tak kompaktní celek vytvořit v tak neuvěřitelně krátkém čase s tanečnicemi z různých skupin. Což je další specifikum těchto dílen, ve kterých se záměrně setkávají účastníci ze 4-5 skupin, aniž by se před tím kdy setkali. Pomalu jsme se podél řeky Mandavy vraceli zpět na nádvoří ZUŠ, kde nás čekala poslední ukázka z tvůrčí taneční dílny Ludmily Rellichové pro dívky 13-14 leté. Svůj výstup nazvaly Chci poznat pravdy tohoto světa… Silný dramatický celek s osobitou výpovědí dívek vznikl na verše Mileny Hercíkové a hudbu Olgy Ježkové. Samy účastnice o dílně napsaly: Dvě ženy, jeden pohled na svět. Náš pohled na svět je zatím plný otázek, radosti, jistot i nejistot. Chceme však poznat pravdy tohoto světa. Potlesk diváků v nádvoří ZUŠ ukončil hlavní programovou část Tanambourré 2019.

Neděle 9. června 10.00 hodin Tanec a divadlo

Ještě před tím, než se divadlo zaplnilo, konalo se v ZUŠ ranní pracovní závěrečné setkání lektorů, pedagogů a organizátorů, aby společně vyhodnotili tvůrčí proces letošního ročníku. Debata to byla dlouhá a přinesla mnoho podnětného. Na čem se však shodli téměř všichni, byla skutečnost, kterou jsme letos mohli zakusit snad vůbec poprvé – lektoři všech dílen se shodli, že skupiny, které přišly do jejich dílen, byť byly z různých tanečních uskupení, velmi rychle navázaly spolu komunikaci, kontakt a působily velice homogenně, jako by spolu pracovaly několik let. To se projevilo i v diváckém ohlasu. Varnsdorfských diváků letos nebylo tolik, co třeba loni nebo předloni. Nižší účast si vysvětlujeme přesyceností právě tohoto víkendu dalšími aktivitami ve městě. Podstatné však je, že místní diváci byli, že přišli, že je to zajímalo a absolvovali s námi celou tu cestu, sdíleli s námi svůj čas v Tanci v exteriéru.

Ale úplný závěr se blížil. Tradičně jako poděkování všem zúčastněným, ale i divákům a hostům, byla uvedena tentokrát loutková pohádka divadla Lokvar: Sněhurka. Úplnou tečkou za letošním festivalem bylo tradiční společné setkání účastníků na scéně a vyhlášení nového podtitulu festivalu, který byl konsensuálně lektory vybrán z 81 návrhu. Těšme se tedy na Tanambourrée 2020 aneb V korunách stromů.

Jiří Lössl