Tanambourrée 2018

Tanambourreé 2018

aneb Dveře do neznáma

Je červen. Je čas těšení se do Varndsdorfu. Na Tanambourreé. Letos jubilejní a jubilující dvacátý ročník. Otevřený festival scénického tance ve Šluknovském výběžku zdomácněl. Zabydlel se, je tu doma, stal se tradicí. Nasedám na nádraží v pražských Holešovicích do poledního autobusu. Je dobře klimatizovaný, takže ani nevnímám, že venkovní teplota šplhá velmi vysoko nad dvacet stupňů… Jedeme, za těch dvacet let, mně důvěrně známou cestou. Klikatí se krajinou kokořínska, českolipska, novoborska a trpělivě očekávám okamžik, kdy zahlédnu rozkvetlé zahrady. Typické varnsdorfské zahrady kypící v tomto čase květy rododendronů, jež k festivalu neoddělitelně patří. Odkvetly. Letos už odkvetly. Zato bohatá kytice tanců na nás teprve čeká…

Čtvrtek 7. června v 17.00 hodin. Městské divadlo ve Varnsdorfu praská ve švech. Hučí to v něm, jako ve včelím úlu. Diváci i účinkující jsou přichystáni. Poslední pokyny. Poslední gongy. Tanec v divadle, zahajovací přehlídka festivalu může začít. Ještě než se všechno rozezní, věnujeme tichou vzpomínku Ilce Kulichové, která svou přítomností v roli pedagoga, či lektora, ale především krásného člověka, zdobila festival po většinu ročníků. Na scénu vstupuje pan místostarosta Roland Solloch, aby účastníky uvítal. Jeviště je zabydlené světlem i hudbou, tanec může vstoupit.

Tanec Ukolébavka vytvořila pro sedm děvčátek Zora Breczková ze ZUŠ Klášterec nad Ohří na hudbu Yurimy. Dívenky ve zlatavých šatečkách, s hadrovými panenkami v náručí, křehké ve své nesmělosti, citlivě rozvíjely jednoduchý příběh o vztahu ke své panence před usínáním. Rozmluvy společně se šesti dívenkami ze ZUŠ B. Smetany Plzeň vytvořila Lenka Jíšová na autorskou hudbu Jana Brauna. Prostá chůze dívek rozehrávala v prostoru tanec, ve kterém paže rozmlouvaly a utvářely slova, myšlenky – tu tiché, jindy překotné, hlasité rozmluvy. Písně kosmické vytvořily desetileté tanečnice společně se Zuzanou Smugalovou z Tanečního studia Po špičkách z Roztok na Hudbu Emila Hradeckého. Tři písně pro dívčí sbor a klavír roztančilo šest dívek v jemně šedých šatečkách s bílými šátky, aby nápaditě tkaly pohybové vzory do prostoru s velkou citlivostí k hudbě, prostoru, šátkům i sobě navzájem. S jiskrou v dlani cestu znáš vytvořily desetileté děti (5 dívek a 1 chlapec) a Magdaléna Pupík Rellichová z Tanečního a pohybového studia Magdaléna z Rychnova u Jablonce nad Nisou (TAPS Magdaléna) na hudbu Otmara Máchy. Jejich paže, dlaně, prsty s velkým soustředěním, a důvěrou ve své sdělení zároveň, vstupovaly do prostoru a vyprávěly příběhy do hudby zapsané. Bublifuk vytvořila Jana Mišejková pro 6 jedenáctiletých dívek z Tanečního kroužku Arabeska Praha na hudbu Enyi. Dívky v různobarevných šifonových kostýmech/bublinách, které svým tvarem i materiálem dotvářely pomyslnou lehkost pohybu bublin, utkávaly jejich pohybové příběhy. Když se setmí v pokojíčku byly příběhy porcelánových mechanických panenek, které se se soumrakem proměňují v malé tanečnice. Tanec, který vhodně podpořil kostým lehkých splývavých šatiček a hudba Dereka Fiechtera, pro šest 10 letých dívek ze ZUŠ Klášterec nad Ohří vytvořila Olina Rambousková. Čarodějný oheň vytvořila Zuzana Smugalová pro čtyři 12 leté dívky z Tanečního studia Po špičkách Roztoky na hudbu Michala Hromka. Tanec s ohněm, se spletenými červenými šátky, přinášel na scénu v lehkosti mládí zaříkání, zasvěcování, ohňový rituál. Jsme (z)věř nebo ne(z)věř vytvořila Ludmila Rellichová společně s osmi dvanáctiletými dívkami z TAPS Magdaléna na hudbu Petra Ebena. Již hudba samotná přinesla na scénu velikou čistotu a řád. Totéž jsme pak vnímali v pohybu mladých tanečnic – veliké vnitřní soustředění, hlubokou tělovou přítomnost, čistotu pohybového provedení v promyšlené prostorové kompozici cíleně podpořené světly. Tanec nazvaný Džungle vytvořila Anna Denežkina společně s devíti dívkami ve věku mezi 11-14 lety ze ZUŠ Varnsdorf na hudbu Clarinet Factory. Skladba dynamická v hudbě i pohybu, s citlivou prací paží i smyslem pro detail, v jasné motivaci a energickém provedení, nás zavedla do středu džungle, kde nic nečeká. Vše se děje náhle a ve velkých rychlostech. Přesto ve velké citlivosti k prostoru a ke skupině v něm. Barevná melodie byla skladba, kterou vytvořila Karolína Hadrávková na hudbu Yo Yo My a Bobby McFerrina pro 8 dívek ve věku 13-14 let ze ZUŠ Kadaň a osm ozvučných trubek. Už samotná hudba vyzývala k rozvernému tanci, vkusně doplněnému černým kostýmem a barevnými ozvučnými trubkami, které přinesly nenaplněné očekávání, že s nimi bude zvukově pracováno. Dotek země – ze mě vytvořila pětice 15 letých tanečnic ze ZUŠ Varnsdorf, které vedla Alžběta Kestnerová, na hudbu Steva Reicha. Choreografie byla současně i absolventskou prací jedné z tanečnic – Anežky Klímové. Skladba v sobě nesla respekt k hudbě, citlivost ke skupině a její taneční připravenost. Tanec Walter vytvořila Jarmila Kordíková pro sedm 13-14 letých dívek z Dětského studia Altík Praha na píseň britské zpěvačky Adele, Send my love. A zatím co těla tanečnic podléhala rytmu dynamické písně, ukázala se jejich skutečná divokost a odvaha k pohybu. Ani drobné nepřesnosti v unisono částech neubíraly autenticitě jejich projevu a chuti pro tanec. Neustupujte, myslíme příliš a cítíme málo vytvořila společně se souborem Ludmila Rellichová z TAPS Magdaléna na hudební kantátu Miloslava Kabeláče. Neustupujte! Rozezněly se první temné tóny hudební skladby. Světlo, spíše šerosvit, vykresloval na scéně nehybné postavy. A když se energie v těle nahromadila tolik, že se pohyb uskutečnil, byl velmi úsporný, precizní, přesný a sdělný. Až běhal mráz po zádech, jak vážné sdělení se před našima očima skrze slyšenou hudbu vynořovalo naplněno emocí pohybu 10 tanečnic v temně tyrkysových šatech. Už nešlo o pouhý tanec, ale o uměleckou výpověď otisknutou skrze dívčí těla do jevištního prostoru a odtud směřovanou k nám, tedy k divákům, s udivující přesvědčivostí u patnáctiletých dívek. Citlivá práce s vnitřním napětím každé jedné tanečnice, s napětím skupiny, pohybovou dynamikou, pohybovým zvukem. Melodrama v čisté formě. Zákonitě musela přijít přestávka.

Bezprostředně po přestávce nás čekaly další umělecké události. V takovém nečase vytvořila společně se souborem TAPS Magdaléna Ludmila Rellichová na hudbu Gustava Mahlera pro skupinu dívek ve věku 17-18 let. S hlubokou pokorou k hudební předloze byl tkán příběh z pohybu dívek a to s velikou důsledností a precizností, s plasticitou v pohybu i ve slově. Těla dívek se v temně hnědé barvě šatů a vlivem důmyslného jevištního svícení proměňovala ve hmotu duše každé jedné, aby v naprostém soustředění a prožitku přinesla sdělení, na které slovo nestačí… Dva následující sólové výstupy Tanečního studia Po špičkách Roztoky osvěžily naši mysl. Pro… vytvořila Vendula Ventová na píseň hudební skupiny Pluto. Skladbička, která v sobě nezapřela v hudbě, kostýmu i pohybu svěžest mládí a dívčí zasněnost. In Grip of the Universe vytvořila Anna Kubaštová na hudbu Pavla Fajta a vizuálu enter5. Ze světel se na scéně vynořilo dívčí tělo v kostýmu barvy Marsu. S energickým, výbušným pohybem rezonujícím a respektujícím hudební strukturu se dařilo naplnit zvolené téma v technicky čistém provedení. Sami mezi všemi vytvořila Magdaléna Pupík Rellichová společně s 12 letými dívkami z TAPS Magdaléna na hudbu Otmara Máchy. Křehká dívčí těla v důmyslném kostýmu režné a bílé barvy svým pohybem do prostoru vykreslovala výpověď své osobní samoty. Pod kapucí vytvořila Karolína Hadrávková pro 4 dívky ze ZUŠ Kadaň na hudbu The United Organisation. 4 dívky, 4 barvy, 4 mikiny, 4 kapuce. Jednoduchými tanečními prostředky se podařilo vyjádřit komplikovanost duše dívek tohoto věku – ostych, ale přitom dravost, nerozhodnost, zda být či nebýt viděn – s jemnou dávkou nadsázky a dívčího humoru. Tím bylo čtvrteční odpoledne, které svou bohatostí a rozmanitostí ukázalo mozaiku pedagogických přístupů i uměleckých názorů setkávajících se pod jednou střechou tvořivé taneční výchovy, uzavřeno. Ale současně s lehkostí na duši otevřelo Dveře do neznáma dvacátého ročníku festivalu scénického tance Tanambourreé.

Pátek 8. června v 9.30 hodin. Zahrada mateřské školy Na kopečku je do posledního místečka zabydlena dětskými diváky z mateřských školek a prvního stupně základních škol. Tanec v zahradě, jako zahradní slavnost mezi odkvetlými rododendrony, zahájili domácí. Tanec Ptáci vytvořila Petra Štefanová na hudbu Avishaia Cohena a text Karla Malka pro osm šestiletých dětí ze ZUŠ Varnsdorf. Jednoduchý bílý kostýmek dal vyniknout dětskému pohybu i v té veliké nesmělosti vystoupit před tolika diváky. Zatím, co se v oblacích vznášeli ptáci, na zemi rejdily myši. Variace na myší téma vytvořila Hana Tuháčková na hudbu Ilji Hurníka pro devět 6-10 letých dětí. Jemně šedivé šatečky vhodně doplňovaly taneční skladbičku hravých myší. S jemným humorem jasně vedený příběh utkaný z hudební předlohy zabydlel celou plochu přírodního divadélka. Děti jej uchopily s lehkostí, přirozeností a současně precizností v provedení. Mariáno, už je ráno! Vytvořila Anna Denežkina a devět 11-14 letých dívek ze ZUŠ Varnsdorf na vlastní slovní doprovod. Lidová říkadla, tak jak je známe od dětství, ale v nápadité dramaturgické kompozici, nás vedla příběhem ospalé husopasky Mariány. Děti tančily s vnitřním zaujetím a radostí v těle. Vysvobození vytvořila Markéta Pucová na hudbu Gustava Holsta pro 6 dívek ve věku 13-14 let z Dětského studia Altík Praha. Ve splývavých šatech, tři v bílých, tři v šedo černých, stály uprostřed zahrady s vnitřním napětím v těle, aby s prvními tóny hudby začaly odvíjet sdělení svého příběhu s dobrým koncem. Ohnivé léto vytvořila Hana Kopová na hudbu Jiřího Pavlici pro 5 dívek ve věku 13-14 let. Dívky v barevných sukních v podmanivých tónech hudby uchvátily celou zahradu. Mařenko, Mářo… vytvořila, společně s dětmi z TAPS Magdaléna Ludmila Rellichová. Dívčí zpěvy hudby Bohuslava Martinů provázely 8 dívek ve věku 11-12 let ve skupinově citlivé skladbě. Tanec Uspávanka vytvořila společně s tanečnicemi z Tanečního studia Po špičkách Roztoky Zuzana Smugalová na hudbu Vladimíra Václavka a Ivy Bittové. Do prostoru improvizovaného přírodního jeviště vstoupily nejprve starší dívky ve věku 13-14 let, aby začaly pohybem vyprávět. Vzápětí se součástí jejich příběhu staly mladší dívky ve věku 11-12 let. Následně se součástí Uspávanky stali všichni diváci. Vzniklo tak bezprostřední taneční setkání dětských účinkujících a diváků dopoledního programu na louce mateřské školy Na kopečku, který program, za velikého potlesku všech, přirozeně uzavřel.

Pátek 8. června 10.30 hodin. Výtvarný ateliér ZUŠ je zaplněn do posledního místečka. Nízká valbová střecha s bazilikálním prosvětlením, (která zdobí původně empírovou Hanischovu vilu s továrnou z roku 1811, dnes budovu ZUŠ), ukrývající pod sebou útulný podkrovní ateliér s dochovaným rozsáhlým trámovím a dvěma sopouchy, vytvořila laskavou náruč pro taneční představení Svět z papíru – interaktivní hravé představení pro čtyři tanečníky, jednu hudebnici, 40 dětí a tisíc listů papíru v konceptu a choreografii Mirky Eliášové. Obyčejné listy kancelářského papíru v rukou tanečníků, za podmanivého zvuku klarinetu, proměňovaly svou předurčenou roli a tím měnily prostor, do kterého tak vstupovaly příběhy psané pohybem a působily zpětně na tvarosloví tanečníků a posléze i diváků – dětí. Vznikl nenucený pohybový rozhovor mezi účinkujícími a diváky tak, že v jisté chvíli jsme mohli téměř fyzicky zaznamenat, že ona pomyslná, i když relativní, hranice mezi tanečníky a dětmi přestala existovat, a od toho okamžiku se jen stěží dalo určit, kdo je vlastně účinkující a kdo je divák. Papír, děti, tanečníci a hudebnice se stali rovnocennými partnery. Závěrečný potlesk nebral konce.

Pátek 8. června 13.30 hodin. Na nádvoří ZUŠ nastal veliký rozruch. Bylo rozřazení účastníků do tvůrčích dílen festivalu. Dílen pro děti bylo deset, v každé 11-20 účastníků. Konaly se čtyřikrát – dvakrát v pátečním odpoledni zpravidla 14.00-15.30 a 16.00-17.30 hodin a dvakrát v sobotním dni zpravidla 9.00-11.30 a 13.30-16.00 hodin tak, aby v sobotním podvečeru byl připraven veřejný výstup z dílny. Nešlo o to představit hotovou choreografii, to vlastně v tak krátkém čase ani není možné, ale o způsob myšlení o tvorbě a strukturu, která z toho vzešla. Účastníci byli rozřazeni podle požadavků skupin v návratce tak, aby každá dílna respektovala věk účastníků v dané dílně, ale současně se v jedné dílně setkaly děti z různých skupin, škol a souborů. Tvůrčí dílny vedli Hana Tuháčková a Markéta Tejklová (pohyb-výtvarno), Ludmila Rellichová a Bohumil Rellich (pohyb-zvuková tvorba), Hana Strejčková a Romana Zemenová (pohyb-divadlo). Taneční a pohybové dílny vedly Anna Benháková, Vendula Burger, Magdaléna Pupík Rellichová, Lenka Jíšová, Pavlína Lipenská. Dvě speciální dílny navazující na představení Svět z papíru vedli Mirka Eliášová a Radim Klásek, Jana Novorytová a Lucie Charouzová. Nadto se uskutečnily speciální odpolední semináře pro pedagogy a následně večerní semináře pro lektory, které vedla Radana Kodetová. Nádvoří se uklidnilo. Tvůrčí ruch se přemístil spolu s dětmi do deseti nezávislých prostor v celém Varnsdorfu. Tanec skutečně zabydlel celé město svým tvůrčím kvasem.

Sobota 9. června 18.00 hodin. Jsme opět na nádvoří ZUŠ. Tentokrát ze zcela jiného důvodu. Tanec v exteriéru je každoročně jakýmsi pomyslným vyvrcholením celého festivalu. Je přehlídkou tvůrčího ducha, nespoutaného konvencemi, objevujícího stále nová, dosud neprobádaná zákoutí uměleckého ztvárnění. Je to prostor, ve kterém umělecký duch může v interakci s účastníky jednotlivých dílen dosáhnout výsledného, i když relativně dosud neustáleného tvaru. Je to okamžik naplněný vzrušením diváků i účinkujících co se stane v okamžiku příštím…

Jakýmsi entrée k tanci v exteriéru se stal první vstup, který představil předposlední dílnu Aničky Benhákové (11 tanečnic ve věku 15+). V dílně pracovaly s jednoduchými kompozičními principy. Ty byly zapsány na lístečky. Na divácích pak bylo, aby lístečky postupně vytáhli z klobouku a tím určili pořadí těchto kompozičních principů tak, jak půjdou v předposledním představení Název v procesu za sebou. Bylo tedy právě na divákovi, aby naplnil princip náhody, který byl k tvorbě této ukázky užit. Teprve potom rozezněl nádvoří ZUŠ pohyb 11-13 letých, kteří pracovali v dílně Svět z papíru 1 s Janou Novorytovou, Lucií Charouzovou a hudebnicí Renatou Rakovou. Výstup, důmyslně naplněný myšlenkou, co vše lze sdílet v pohybu s obyčejným listem papíru, nazvali 18 + 3 = aha papyrus! To je jedno. Následně se dlouhý barevný průvod lidí – diváků vydal městem přes ulici k parku naproti plaveckému bazénu. Zde pod klenbou košatých vzrostlých stromů, v náručí šťavnatého trávníku, našli své místo ti nejmenší ve věku 6-7 let, kteří pracovali v dílně s Magdalenou Pupík Rellichovou. V radostných říkadlech, která jsou dětem blízká, a pečlivě vybraném hudebním doprovodu, našli oporu pro výstup nazvaný Tam, kde je nám dobře. Po zaslouženém a dlouhém potlesku jsme se vydali zpět k ZUŠ, ale ještě kousek dál, až k budově starého kina, kde na schodech před kinokavárnou byla připravena ukázka z dílny 11-12 letých, které vedly Hana Strejčková a Romana Zemenová. Ukázku nazvaly Svět za dveřmi aneb neznámo kam. Hana Strejčková o dílně napsala, cit.: „Letošní téma Dveře do neznáma bylo samo o sobě skvělým výchozím bodem, jenž spojil konkrétní i abstraktní, byl od počátku srozumitelný i dětem a ihned vytvářel asociace. Práce v semináři byla okamžitá, radostná a otevřená. Snad nejspíš proto, že na festival Tanambourrée jezdí zpravidla soubory opakovaně, je mísení účastníků dle věku do seminářů již zaběhnuté, předvídatelné a tak nevzniká malým tanečníkům strach z neznámého. Zapojovali se do her, nebáli se improvizovat, a zároveň využívali zkušenosti a dovednosti ze svých souborů. Spolupráci na lektorském vedení semináře s Romanou Zemenovou považuji za vřelou, přímou a inspirativní. Myslím, že se za ta tři festivalová setkání dobře doplňujeme. Je nám oběma vlastní humor, nadsázka, srozumitelnost a podpora autorské tvorby. Závěrečná prezentace vznikala spontánně, hrou, a především bez tlaku na cíl, nýbrž v radosti z cesty.“ Poté jsme se kolem zahrady MŠ Na kopečku vydali do parku na Národní. Hned v jeho první třetině, mezi vzrostlými jehličnany, byla umístěna ukázka 8-10 letých, kteří pracovali v dílně Svět z papíru 2 s Mirkou Eliášovou, Radimem Kláskem a hudebnicí Renatou Rakovou. Výstup na trávníku mezi stromy, s listy papíru na svých dětských dlaních účastníci nazvali Kam vedou? Současně pro diváky uchystali čtyři podtémata, která svým konáním naplňovali – Nový svět; Papírová výměna; Jsem v kouzelném lese; Krajina emocí. Jen jsme se otočili zády a čekal na nás další, již šestý výstup 8-10 letých, kteří pracovali v dílně s Lenkou Jíšovou a výstup, který provázelo slovo, zvuky i hudba nazvali Neznámé neznámo – tajemná divočina! Třetí z trojlístku ukázek v parku na Národní byla dílna 8-10 letých, kteří pracovali s Pavlínou Lipenskou a výstup nazvali Než se otevřou... dveře do neznáma… Pavlína Lipenská o dílně řekla, cit.: „S dětmi jsme si povídaly, co pro ně znamená představa dveří, jaké vidí. Co se může stát, když jsou zavřené a my slyšíme jen zvuky nebo cítíme vůni světa, který je za nimi… Co dělají a co se může stát, když rodiče odejdou z domu a zavřou za sebou dveře. Děti pojmenovaly, co dělají, když jsou doma samy – a neodolají ani přes výslovný zákaz… ale to zůstalo naším společným tajemstvím. Hovořily jsme o různých dveřích, kam a do jakých světů mohou vést, některé byly pevné a jiné propustné, živé. Co k nám pode dveřmi může proniknout z jiných světů nebo co se stane, když najdeme klíč od zavřených dveří… Mluvily jsme o emocích, co prožívají, když jsou doma samy, o zvědavosti, strachu, důležitosti přítomnosti dalšího člověka vedle nich, o hledání, a rozhodování z poznání světa za dveřmi. Nakonec si tanečnice vybíraly z nabídky zvuků, které by chtěly za neznámými dveřmi slyšet a ty jsme zakomponovaly do hudební koláže, která nás výstupem z naší dílny provázela. Malé tanečnice ve skupině byly vnímavé, komunikativní a otevřené všemu, spolupracovaly a přinášely mnoho do společné spolupráce. Naladění ve skupině bylo velmi pozitivní a radostné.“ Osmé zastavení nás přimělo k dlouhé dumavé procházce, jak by jistě řekl medvídek Pú. Prošli jsme klikatícími se ulicemi až k parku u divadla, kde na nás čekali účastníci 15+ z dílny Venduly Burger. Zde uvedli výstupy Za dveřmi 1., 2. Vendula Burger nám k tomu řekla, cit.: Pracovali jsme s představou i konkrétními zážitky toho, co můžeme objevit za zavřenými dveřmi. Ve škole, v níž se seminář konal, jsme za dveřmi objevili skříň a jiné věci, které nás překvapily. Znovu jsme hledali, jak tělo reaguje, když objeví něco nečekaného, a jaké to je, když nevíme, co se za dveřmi skrývá. Dále jsme objevovali nové tvůrčí principy, jak své zážitky převést do divadelního jazyka. Hledali jsme i cestu do fantazie, kde dveře mohu být i abstraktní – například, když sníme, nebo když cestujeme někam, kde to neznáme. Pracovali jsme s technikou akčního mima, jak vytvořit neviditelný prostor skrze pevné body, jak zhmotnit to, co si představujeme kolektivně, jak vytvořit prostor svými těly, ale i skrze využití různých materiálů (bambusové tyčky, papír a další předměty), hledali jsme, jak vytvořené prostory doprovodit zvukem, rytmem, bez použití reprodukované hudby. Z těchto konkrétních gest a tras v prostoru vznikla abstraktní improvizovaná choreografie. Vybrali jsme tři povedené tvary a nazvali je "Dveře 1,2,3". Ještě nestačil doznít potlesk a už jsme se vydávali za dalším dobrodružstvím. Prošli jsme celým parkem až na jeho druhou stranu, téměř ke kostelu, kde mezi vysokými stromy byla ve vzduchu zavěšena důmyslná prostorová výtvarná instalace, která se stala základním východiskem výtvarně taneční dílny Hany Tuháčkové a Markéty Tejklové pro 11-12 leté. Výstup na hudbu Arvo Pärta nazvali Neznámo kam. Hana Tuháčková v bodech představila práci v této dílně, cit.: Seznámení s novou skupinou formou rozhovoru, ve kterém bylo pro nás s Markétou překvapením, že představy, barvy i pocity dívek byly až na jednu výjimku temné, plné strachu a obav. Čekaly jsme od této věkové skupiny více radosti, optimismu, očekávání něčeho pozitivního… rozcvičení… improvizace na dané téma… společný výběr skladby pro další práci – Arvo Pärt – dívky si vybraly nejtemnější a nejpomalejší z nabízených ukázek… improvizace se zavěšenými igelity… společně jsme si vytvořily jednoduchou strukturu, osnovu celého tanečního výstupu. Dívky improvizovaly v „neznámu“ po pětičlenných skupinách. Snažily se co nejvíce využívat výtvarnou instalaci. Měly jsme problém s počasím, protože nás silný vítr donutil rychle změnit připravenou choreografii v ateliéru. Vítr se uklidnil a dívky se dohodly, že se opět vrátí k původní verzi, kde jsme využívaly igelitů jako závěsů, které nelétají, jsou zatížené kameny a vytváří pocit labyrintu, bludiště. Tyto změny měly pozitivní vliv na práci celé skupiny, protože se dívky dokázaly velmi rychle rozhodnout, domluvit a spolupracovat, táhnou za jeden provaz. Spolupráce po celou dobu byla výborná.“ Na závěr celé ukázky mohl každý z přítomných diváků vstoupit do výtvarné instalace a na vlastní kůži okusit pohyb v „neznámu“. Cestou zpět na nádvoří ZUŠ jsme se ještě jednou zastavili u schodů kinokavárny, kde na nás čekal třetí výstup dílny Venduly Burger Za dveřmi 3. Na nádvoří ZUŠ, kam jsme se vrátili po dvouhodinovém okruhu městem, na nás čekal výstup Název v procesu 2 z dílny Aničky Benhákové, jehož konečnou kompoziční podobu určovali již na počátku naší cesty diváci losováním z klobouku. Pamatujete si to? Úplnou tečkou letošního tance v exteriéru byl výstup 13-14 letých z dílny Ludmily a Bohumila Rellichových nazvaný Z ticha do němoty, do dveří, do neznáma. Ludmila Rellichová nám k tomu napsala, cit.: „Nechali jsme se inspirovat verši Jana Skácela, hudbou Bohuslava Martinů, Miloslava Kabeláče a Leoše Janáčka. Elektroakustickou techniku jsme brali jako součást tvorby a pracovali s ní s úctou k autorovi hudby i textu. Vědomi si toho, že autoři výsledného tvaru viděné kompozice zůstávají vždy tvůrčími partnery.“ Potlesk, který rozezněl školní nádvoří, byl úplnou tečkou za letošním tancem v exteriéru.

Neděle 10. června 10.30 hodin. Městské divadlo se opět naplnilo a ožilo ruchem. Tentokrát byli všichni účastníci v hledišti v roli diváků. Na jevišti byla závěrečná pohádka. Divadlo Lokvar Praha zahrálo úsměvnou legendu Aucassin a Nicoletta jako poděkování organizátorů všem malým a mladým tanečníkům a tanečnicím, za jejich tanec a tvůrčí energii, kterou i letos do Varnsdorfu přivezli.

A to by nebylo Tanambourrée, aby nekončilo obrovským společným pomyslným kruhem na jevišti, kde se po představení všichni účastníci shromáždili, aby jim „duše“ festivalu – Jamila Šenová, Mirka Soukupová a dnes nově i Kateřina Müllerová – předaly pamětní diplomy a upomínkové předměty. Nezapomnělo se ani na techniky, bez kterých by to všechno nebylo ani vidět, ani slyšet – bez kterých by to prostě nešlo. Poděkování patřilo Jirkovi Pinkasovi, správci ZUŠ, který je nesmírně obětavým mistrem podle potřeby a ukázalo se za ta léta, že umí řešit i neřešitelné. Poděkování patřilo také všem, kteří se finančně podíleli na podpoře festivalu – MK, Ústeckému kraji a městu Varnsdorf.

Závěrečný aplaus však patřil organizátorkám, které festivalu vdechly život a neuvěřitelných dvacet let se o něj starají s obdivuhodnou péčí – Jarmile Šenové a Mirce Soukupové, a samozřejmě týmu jejich spolupracovníků. Je to neuvěřitelných dvacet let poctivé dřiny, na jejímž konci jsou rozzářené oči tanečníků… je to dvacet let upřímné starosti o to, kam každoročně složit hlavy téměř dvou set účastníků… je to dvacet let, ve kterých jsme ani jednou neslyšeli – ale to nejde… a to je takový malý zázrak, který se zabydlel ve Šluknovském výběžku ve Varnsdorfu. A za ten zázrak my všichni děkujeme a tleskáme a věříme, že je nás dostatečně slyšet.

Jiří Lössl

Napsáno pro časopis pam pam 2-18.